Nad Konopišťským rybníkem se pomalu válí mlha, občas se ozve charakteristické zachechtání kachen. Opodál pod stromy v listí přeběhne veverka. Je ráno, je ticho…. najednou zahlédnete malé postavičky, z lesa vybíhají malí loupežníci. Ruce plné nasbíraných podzimních listů a ve tváři naprostá radost a nadšení – Konopišťské „divoké“ děti z Lesního klubu Kopretinka.
Od začátku října, každou středu se scházejí děti z benešovské soukromé Školky Kopretinka pod Zámkem Konopiště. Zázemí Lesního klubu Kopretinka poskytlo vedení zámku v domečku na hrázi rybníka. Zde se děti ráno sejdou a odtud vyrážejí na dobrodružné výpravy po okolí. Samozřejmě kromě dětí ze stálé školky se sem naučily chodit i děti neškolkové, které jsou také velmi vítány. Protože čím víc jich je, tím větší je zábava.
Ředitelka Školky Kopretinka paní Wanda Dvorská říká, že nápad na lesní klub jí zrál v hlavě již dlouho, ale až nyní byla ta správná konstelace a našel se prostor zázemí. To je potřebné i pro případ opravdu ošklivého počasí. Také zde děti po obědě odpočívají, pěkně jako trempové ve spacácích.
Celá vize lesního klubu je však tak trochu jiná
Jde samozřejmě o to, aby děti venku trávily co nejvíce času, poznávaly přírodu a to nejenom když je hezky, ale i když mrholí či sněží. Aby se naučily přírodu chránit a pomáhat jí. Sbírají kaštany a žaludy pro zvířátka v oboře, nosí ořechy veverkám. Díky pobytu venku jsou otužilejší, méně náchylné k nemocem a naučené chodit, což se některým dětem vůbec, ale vůbec nechce.
Hlavním důvodem, proč byl klub otevřen, je ale návrat ke skutečnému dětství. Teta Wanda vytvořila toto místo ze svých vzpomínek na prázdniny u babičky. Říká, že její rodina miluje vyprávění o zážitcích, které se svými bratranci a sestřenkami zažila jako dítě. A trochu se bojí toho, o čem budou mít jednou vyprávět současné děti. Ne všichni rodiče mají bohužel čas a možnosti se s dětmi dostatečně vyřádit. Což považuje za největší průšvih současného systému. Proto se rozhodla rodičům pomoci a vytváří dětem zážitky.
Lesní klub je tak rozdělen na dvě zážitkové části. Když jsou děti venku jsou zálesáci, loupežníci a hlavně divoké děti. Pak přijdou dovnitř jejich zázemí, na stole voní bábovka a kakao, místo supermoderních hraček jsou tu dřevěné kostky a hlavně hromada pomůcek pro vlastní tvorbu a náhle se ocitáme v světnici u staré hodné babičky.
A světe div se, děti tu vždycky všechno sní, krásně se jim spí a rády se sem vracejí. A jejich školková teta Wanda tvrdí, že se jí tu vždycky oživí vzpomínky na dětství a pocítí neuvěřitelný vnitřní klid a štěstí. A to je to o co jde, aby i tyto děti jednou prožily při vzpomínání takový pocit a byly jenom tak obyčejně šťastné.
A ten pocit popsala „teta“Wanda v povídce Bzukot:
Je ticho. Odpoledne. Sedím ve školce v ložnici, okolo mě oddechují spící děti při odpoledním klidu. Čtu si a najednou mi kolem hlavy proletí moucha. Úplně normální ubzučená moucha. A někde uvnitř mě to secvaklo a naprosto jasně mi vyskočila vzpomínka.
Ráno u babičky na chatě. Byla jsem ještě v posteli, okolo spaly bratránci a sestřenice. Všichni oddechovali a mě probudila jedna poletující dotěrná moucha. Je vůbec možné, aby měl člověk takhle živou vzpomínku? Cítím zcela jasně vůni babiččina prášku na praní z peřin, který se mísí se zvláštní vůní laku, kterým je napuštěné dřevo obkládající celou naši podkrovní ložnici. Ten lak jsem měla vždycky ráda. V místech, kde ho bylo naneseno víc, stékal v navždy ztuhlých kapkách a když bylo v létě pod plechovou střechou horko, dalo se do něj rýpat nehtem. Vnímám tíhu péřové duchny, která má tendenci setřást všechno peří do nohou, takže je člověk přikrytý jen látkou. Dokonce si vybavuji i povrch babiččina krepového povlečení a oranžovo bílé kytičky na něm.
A najednou cítím pocit naprostého vnitřního klidu a štěstí. Přistihla jsem se, že už nějakou chvíli jen tak sedím a usmívám se.
Moje babička už dávno nežije, chata, která se stala jablkem sváru babiččiných dětí, je již prodána. Mě zbyly úžasné vzpomínky na prázdniny strávené zde a historky, které jsem vyprávěla svým dětem. Vždycky nadšeně poslouchaly o rošťárnách, které jsme jako děti prováděly a o mé babičce, která byla tou správnou babičkou, jakých už dnes moc není. Dnes jsou to ženy na vrcholu sil, aktivní, pracující a užívající si života. Jejich štafetu často přebírají prababičky.
Mrzí mě, že mé děti neměly šanci, prožívat prázdninová dobrodružství, chodit do lesa s bandaskou na maliny, ze kterých by jim pak babča vyrobila marmeládu a sirup. Nebo v poledne vyběhnout za chatu pro pár hříbků do polévky.
A tak se od jejich dětství snažím vytvořit jim vzpomínky. Vymýšlím výlety, výpravy a dovolené tak, aby jednou mohly i ony vyprávět svým dětem o všem, co prožily jako děti. Pravda, jak byly starší, bylo to těžší a těžší. Ale i dnes, když na tom opravdu trvám, vyrážíme společně na občasné výlety a syn to komentuje slovy: „bacha máma vyrábí zážitky“
Vím, dělají si ze mě legraci, ale doufám….Že třeba jednou, za mnoho let, až budou sedět a přemýšlet nad problémy, zabzučí jim okolo hlavy moucha……. A najednou přijde vzpomínka, a celý svět se prozáří a problémy už nebudou tak velké.
Tak ve jménu našich babiček nepřestaňme vyrábět zážitky! A teď jdu zaplácnout tu votravnou mouchu…
